Před pár dny jsem viděla zajímavý dokument o třicátnících, kteří žijí s rodiči. Ti jim vaří, perou, připravují svačinky do práce a prožívají jejich partnerské vztahy. Děti jim na oplátku přispívají do společné domácnosti, sem tam s něčím pomohou, přestože většina odpovědnosti zůstává stejně na rodičích, jako tomu bylo před deseti, dvaceti lety, když ještě chodili do školy.
Musím přiznat, že jsem těm „dětem“ chvílemi záviděla. Z domova jsem odešla dva měsíce po osmnáctých narozeninách, když jsme se v roce 1997 s mojí první láskou přistěhovali za prací do Prahy. Nikoho jsme tady neznali a vůbec nevěděli, jak funguje trh s bydlením. Z počátku jsme bydleli na ubytovně a platili za jeden malý pokoj 6 tisíc korun (stejně jako moje první celá výplata). Bylo to náročné období, ale současně velmi krásné a pro život hodně důležité, protože jsem věděla, že vše máme jenom ve svých rukou a protože nebylo, kam se vrátit, museli jsme se snažit pomalu stoupat – hledat si lepší práci, neustále se vzdělávat a učit se novým věcem a pod.
Zajímavá zkušenost byla i ta, počítat neustále výdaje a přemýšlet, jak to udělat, abychom to finančně zvládli, na rozdíl od spousty našich přátel a známých, kteří tehdy na plno využívali výhod „mama hotelu“. Bydlet na periferii, kam ani nejezdilo metro, bylo ale příšerné a tak jsme si po pár měsících pronajali první byt. A tak to šlo dál a dál několik let. Postupně jsem přecházela do dalších a lepších bytů a domů a po patnácti letech skončila ve vlastním. Byla to skvělá zkušenost, kterou bych (s „mama hotelem“ v blízkosti) určitě nezažila. Všechny nájmy měly své kouzlo a hrály důležitou roli, protože mi umožnily, vyzkoušet si bydlet v různých lokalitách a díky tomu je lépe pochopit.
Jak zmíněný televizní dokument pokračoval, pocit lehké závisti vůči jeho aktérům se začal naopak proměňovat v pocit hlubokého vděku. Fakt, že mi toto dopřáno nebylo, ovlivnil (věřím že pozitivně) spoustu důležitých věcí – třeba vztah k práci a motivaci neustále se zlepšovat, protože v případě profesního (ale i partnerského) nezdaru bych na „mama hotel“ zazvonit nemohla. Život v novém městě byl první roky rozhodně těžký a bylo jasné, že je nutné posunout se dále.
A tak jsem po třech letech života v Praze odjela za naspořené peníze na rok a půl na zkušenou do USA (teď už sama), kde jsem každou volnou chvíli pracovala, abych mohla chodit do školy učit se angličtinu a později pro mě tehdy i zcela nový obor (IT), který mě oslovil až s úplně novými lidmi v tomto novém prostředí. Mít v Praze svůj „mama hotel“, zcela jistě bych tehdy nikam neodjela, protože by mě k tomu nic nenutilo. Dostudovala bych v klidu pajďák a zařadila se k tisícům mladých absolventů. S odstupem času jsem přesvědčená o tom, že příležitosti pramení často až z problémů.
Ještě jedna věc mi utkvěla v paměti. V dokumentu mladí lidé často zmiňovali jako jeden z důvodů, proč stále žijí u maminek, že si šetří na vlastní bydlení. Z vlastní zkušenosti, kdy pár lidí v této situaci znám, vím, že peníze si často naspořit nedokáží, ne snad protože by utráceli za nesmysly, ale protože nemají extra příjmy. Spolu s tím jsem si uvědomila velmi důležitou věc, která mi z celého dokumentu přišla klíčová, ale o které se moc nemluvilo. Je jistě pravda, že mladí lidé většinou nemají peníze na nákup vlastního bydlení. Ale na druhou stranu si říkám, nemají a nebo nebyli donuceni si je vydělat? Menší ochota k riziku brzdí ekonomiku, což je fakt potvrzen makroekonomickými údaji. Kde se hraje na jistoty, tam se zkrátka tolik nezíská.
Chápu, že se mladým lidem nechce z tepla domova, obzvláště mají-li s rodiči skvělý vztah a vzájemně se obohacují. Být v jejich situaci, jednala bych úplně stejně. Současně s tím si myslím, že je velmi tenká hranice mezi tím, co je pohodlí/nutnost, pro které je dobré strpět nějaké to zaskřípání a co je pak reálná a zbytečná brzda, která brání ve vývoji profesním či partnerském. Zajímalo by mě, jak to naopak vnímají rodiče, kteří takové hotely provozují.
Autor článku: Pavla Temrová
Napište komentář