V kostce
Když jsem BVK na podzim 2013 zakládala, měla jsem v hlavě sen o portálu, který sdružuje ty nejlepší, co se bydlení v tom našem českém rybníčku věnují. Měla jsem před očima obraz webu, kde se odborníci s velkým O, ti kteří svou práci milují a dělají ji sakra dobře, budou dělit o to, co vědí, budou to předávat dál a budou tak kultivovat, vzdělávat a zlepšovat úroveň bydlení v naší kotlině. Budou předávat svou vášeň a nadšení a vznikne tak tým světlonošů, díky kterým se bude povědomí o tom, jak dobře ( pozor, ne draze) bydlet, žít a vytvářet skutečné domovy, šířit.
Leč, nefungovalo to dlouho a já zůstala bojovníkem samotným. Rozhodla jsem se, nevzdat to a pokračovat. Jsem pozorovatel, mám dvě oči ke koukání, dvě uši k naslouchání, dvě ruce k ťukání do klávesnice, čelo s hlubokou rýhou od přemýšlení, ústa s někdy ostrým jazykem, jindy usměvavá a laskavá. A přestože mám ráda spolupráci v týmu a vzájemné obohacování, ještě důležitější je pro mne svoboda a volnost. Má i kohokoliv jiného.
A takový je i můj blog. Je to moje vidění bydlení, architektury, parádiček okolo, udržitelnosti a konzumního jančení. Je to moje vidění světa, můj život a moje oslavy i neúspěchy.
Z původního záměru portálu velikého a širokého se stal osobní blog – užší, zato hlubší. Jsem za to nakonec ráda. Dělám svou práci poctivě, stojím si za ní a mám potřebu ukázat, že to jde. Jde to dělat věci 100%, s nadšením, často s odříkáním, někdy trpět a pochybovat. Ale stojí to za to.
Budu ráda, když půjdete tou cestou se mnou. Budu ráda, když vás budu inspirovat v bydlení, v životě, v životním stylu, v čemkoli. Jasně, že v pozitivním slova smyslu. A budu ráda za vaše připomínky, kritiku, pochvaly a poklepání na rameno. Protože tím zase inspirujete vy mě. Díky.
