Až budu důchodcem……

Už mě to taky doběhlo – vášeň mých rodičů pro kočovné dovolené, svobodu na kolech s domečkem, který si vezu s sebou. Nepamatuju si jiné dovolené než ty, kdy týden před odjezdem vrcholily přípravy na cestu, balení všeho možného, příprava auta a „bydlíku“ a pak, když jsme vyrazili s větrem v zádech a rychlostí blesku, pak přišel ten pocit svobody a nekonečnosti. Pro rodiče. Ke mně jako k dítěti přišla tak akorát nuda z dlouhé cesty a nekonečné krajiny za oknem.

Teď po pár desítkách let tomu rozumím, ten pocit je jiný. Jiný, než když vyrazíte do hotelu, apartmánu nebo kamkoliv, kde zahnízdíte na jednom místě. Tohle cestování je plné příslibu překvapení a dobrodružství, někdy infarktových situací a měnících se plánů, ale prosycené volností a svobodou. A pro naše děti v době tabletů a dalších blikátek to dlouhé cestování neznamená ani tak otravnou záležitost.

Tahat přívěs nás ani nenapadlo – ještě pořád si pamatuju to, jak dokáže boční vítr karavanem házet. A taky na vysouvání nožiček každou zastávku, kdy jsem na břiše pod podvozkem vkládala dřevěná prkýnka. O couvání ani nemluvím. Rozhodli jsme se pro obytné auto – konkrétně pro integrovaný obytný vůz Burstner – 5-místné vozidlo s výkonným motorem a s kabinou s ohromným oknem, kde si připadáte jak v kokpitu letadla. Vyrazili jsme směr Rujána a cestou zpět se zastávkou v Berlíně. Místa k přenocování německé Stellplatzy, kterých je tu opravdu nahusto. Já vybavená Board atlasem od táty, naše auto navigací s integrovanými kempy a placy k přespání a všichni klidní, protože v nejhorším přespíme kdekoliv.

Překvapující na celém našem cestování bylo množství obytných aut, které na konci října brázdí silnice a téměř naplněná kapacita všech míst, kde jsme nocovali. O Berlíně nemluvě – štelplac v centru města jen pár desítek minut od Braniborské brány byl nacvaknutý k prasknutí. Ve většině případů šlo o mladší důchodce, páry, které už nic netlačí a oni mohou jen tak popojíždět a užívat si svého neomezeného času.

Rujána

Samotné bydlení v autě není vůbec nekomfortní. Tedy, pokud se povznesete nad to, že koupelna ač vybavená chemickou toaletou, je spíše nouzovým řešením, protože vylévat záchod každý druhý den, není žádný med. A spouštěcí postel musíte každé ráno zbavit všech lůžkovin a ty neustále přesouvat. Taky nemáte digestoř, jen malé okénko u sporáku, proto raději navařte doma a mini kuchyňku používejte jen k ohřívání. Ovšem lednici jsme měli velkorysou – naštěstí, protože by nám bylo nesmírně líto, nechat všechny ty uzené lososy a naložené matjese u moře a nepřivézt si trošku té nefalšované a poctivé chuti domů.

Naše početná rodina se radovala z nomádského života celých 5 dní a pravděpodobně je to jakási mezní doba, než by se v omezeném prostoru naplno rozpoutá ponorková nemoc, než ztratíte všechny čisté ponožky a zdravý rozum z nedostatku soukromí a životního prostoru. Ale těch 5 dní je naprosto báječných. Jste spolu, pořád a intenzivně. Doslova o sebe zakopáváte, musíte si vyjít vstříc a respektovat vzájemné potřeby. A když už to opravdu nejde, vyrazíte děti za dveře …..

Být já důchodce, sednu za volant a jedu, až projedu celou Evropu, možná nejen tu. Mít svůj bydlík pro dva lidi, nic by mi nechybělo. Pro dva lidi je to naprosto ideální chalupa, kterou si postavíte tam, kde ji zrovna chcete mít. Nestaráte se o údržbu ( opravdu minimálně), užíváte života a svých dnů. Mám to v plánu – za pár desítek let.

autor článku: Monika Kořínková

2 Komentáře

  • Mirka Riegelová

    Odpověď Odpovědět 18.11.2015

    Zdravíme rodinku Kořínkovic. Článek jsi Moniko moc pěkně napsala, až mi u toho vyhrkly slzy. Jen málokdo pochopí tu svobodu při cestování dokud to nezkusí.Takže Vám přeji, aby jste jednou projeli Evropu v bydlíku, tak jako ji poznáváme my. Hodně šťastných ujetých kilometrů bez nehody přejí máma a táta.

Napište komentář

* Povinné údaje