Je únorový zasněžený den v malé slovenské vesničce na pokraji Velké Fatry. Všude je klid, v roubence našich kamarádů praská v krbu oheň, užíváme si odpolední nicnedělání. Když zaslechnu hudbu, nevím, jestli se mi to nezdá. Za malou chvíli na zápraží chaloupky a pod okny začíná úžasné divadlo. Fašianky – masopust. Hasičská kapela v čele s principálem, tradiční masky – v čele s netradičním růžovým medvědem. Zahrají, medvěd mě vyzývá k tanci, při kterém se pohupujeme na jednom metru čtverečním. Spíš než o tanec, se snažím o to, aby mě medvěd nepovalil. Naše chalupa je na konci vesnice a cesta k nám lemovaná mnoha panáky na posilněnou. Principál s radostí přijímá našich 10 euro a lahev vína, poctivě si nás zapisuje na listinu dárců a srdečně nás zve na večerní veselici v místním kulturním domě.
Ačkoli je to celé naprosto pitoreskní, mám sváteční náladu. Líbí se mi, když lidé udržují i v naší moderní době tradice. V těchto chvílích cítím závan návratu k životu v kontextu ročních období, úctu k přírodě a přirozenému běhu času. Lituju, jak moc se nám toto všechno v našem každodenním životě vytrácí.
K čemu je podle vás únor?
Pro mě je to magický měsíc. Je k odpočinku, k zimnímu spánku, k rozjímání, k rekapitulacím, k přípravě na nové jaro a nový život.
Nebo je snad k tomu, abychom unikli na 10 dní na Bali či do Karibiku, nasáli do sebe sluneční paprsky a pak se frustrovaní vraceli zpět a utěšovali se představou, že příští rok zase? Nebo je k tomu, abychom jedli jahody vypěstované v Maroku a trhané ještě zelené, aby vydrželi dlouhou cestu až ke svému zákazníku do střední Evropy?
Proč mají lidé nutkavou potřebu ujet 450 kilometrů a strávit 2 dny v chaloupce z minulého století, mimo dosah telefonního signálu, bez televize, bez ústředního topení, bez svého „normálního“ života? Proč potřebují alespoň pár dnů žít tím, že“ jen“ jí, spí, štípou dříví, hází sníh a v sobotu zrestartují mozek hruškovicí na masopustní zábavě s neonovými světly a dýdžejem se světelnými náramky?
Říká se tomu „volání divočiny“.
Volání divočiny je předzvěstí velkých změn. Je to předzvěst změn, které mohou přijít, ale nemusí. Záleží jen na vás, jestli je přijmete a budete mít odvahu se do nich pustit. Nemusí to nutně znamenat, že se odstěhujete do zapadlé vísky, kde vlci dávají dobrou noc. Třeba jen začnete pravidelně běhat, změníte svou práci nebo odjedete na cestu kolem světa. Volání divočiny je silným signálem, že jste připraveni na změnu.
Zastavte se, přestaňte se všemi úniky ze svého běžného života, sedněte si, pohodlně se opřete a nechte na sebe únor působit. Tiše čekejte a on vám přesně poví, co je třeba změnit. Pak jen stačí věřit mu a udělat, co říká. A pak až přijde březen, začnete něco nového – přesně to, co vám dá novou energii a chuť do života.
Já ti letošní únore děkuju za všechny tvoje lekce, a že jich nebylo málo. Těším se nashledanou zase za rok, až budeš znovu mým tichým a naslouchajícím společníkem. Budeš mi chybět .……
autor článku : Monika Kořínková
Napište komentář