Oáza klidu a harmonie, plná potravin od jara do zimy
Příroda má ráda vysoký výkon a efektivitu paradoxně zároveň promíchaný s klidem, harmonií a určitou mírou chaosu. Mohla si pro zábavu vystačit s jednobuněčnou řasou nebo lišejníkem na kameni, mohla vymyslet rovnou jen nízký golfový trávník, aby ušetřila lidem sekání, ale to by nebyla ona. Místo toho tvoří obrovské vysoké pralesy plné miliónů druhů rostlin a živočichů.
Prales, tropický nebo ten náš v mírném klimatu díky své výšce a složení, obsahuje hodně rostlinných pater. Je tam podzemní patro s kořeny, hlízami a cibulemi, nad ním je patro půdního pokryvu z trvalek a plazivých keříků, nad ním je patro vyšších trvalek a vyšších keřů, pak jsou menší stromy a vysoké keře, a několik pater vyšších stromů. Na stromech nebo skalách mohou růst popínavé liány. Díky vysokým stromům jsou někde místa stinná, vlhčí, nebo sušší, a na jižní straně před nimi nebo na paloučcích jsou slunná místa. Trvalky i keře mají různé potřeby a v pestrém ekosystému si najdou to mikroklima, které jim je naplní. Čím je větší pestrost druhů, tím vzniká více užitečných vztahů mezi nimi a celý ekosystém je stabilnější. Stará se sám o svou vláhu, o své zdraví, o ochranu před rozmary počasí a stále se vyvíjí do větší dokonalosti.
Jedlé lesy do zahrad
Přesně toho chceme docílit i na zahradě. Jde to i na malé ploše, v menším měřítku. A je to přesný opak současného sadařství, lesnictví i polního pěstování, slepého a hluchého uctívání monokulturních výsadeb (ne kvůli neznalosti – je to výhodný byznys). V nich roste jen jeden jediný užitkový druh a vše ostatní je nežádoucí. K udržení tohoto neudržitelného výmyslu je zapotřebí mnoho techniky, práce a hlavně chemikálií. Trpí tím půda, je stále chudší a ubývá erozí, otravuje to podzemní vody a ekosystém je polomrtvý. Výsledné produkty potravin z monokulturních plantáží jsou pro člověka spíše škodlivé a jejich chuť za nic nestojí. Blíží se uvědomělejší doba, kdy nám přestanou vládnout nadnárodní korporace a destruktivní zemědělské praktiky budou nezákonné, v zájmu přežití lidstva na planetě. Můžeme tomu ihned napomoci tím, že se a naučíme vytvářet ekosystémy podporující život. Žádné zemědělské družstvo to za nás nikdy neudělá. Pak nebudou potřeba obrovské plantáže a sady, protože všechny zahrady mohou snadno produkovat nadbytky potravin pro celou rodinu. Nestane se to mávnutím kouzelného proutku, vede k tomu cesta plná přemýšlení, sázení, zúrodňování půdy a učení se od přírody samotné. Základní principy jsou však již dobře vymyšlené, ověřené, celosvětově aplikované ve statisících permakulturních zahrad a moc rád se s vámi o ně podělím.
Patra v ovocném jedlém lese a příklady jejich poživatelných a léčivých zástupců:
1) kořeny, hlízy cibule (křen, topinambur, cibule zimní, sevlák, groundnut, pampeliška…)
2) nízké byliny a půdní pokryv (mařinka, máta, mateřídouška, čechřice vonná, merlík všedobr…)
3) vyšší trvalky a nízké keře (rybíz, aronie, zimolez kamčatský, udatna lesní, oman pravý…)
4) nízké stromy a vysoké keře (broskvoně, lísky, dříny, mišpule, višně…)
5) středně a hodně vysoké stromy (jabloně, hrušně, slivoně, kaštanovníky, ořešáky…)
6) popínavky, liány (vinná réva, actinidie, klanopraška, akébie,…)
Od jihu stoupáme k severu
Jedlých nebo léčivých trvalek, které můžeme pěstovat v zahradách jsou stovky, keřů a stromů desítky. Vytvořit si krásný ovocný jedlý les vedle domu je mnohem snazší, než se může laikovi na první pohled zdát. Stačí vědět (někde se dočíst), jaké podmínky k životu potřebují jednotlivé rostliny, a vysadit je podle toho. Sluníčko u nás svítí nejvíce od jihu. Můžeme si představit, že slunná patra stoupají od jihu od nejnižších až k nejvyšším nejdále na severu zahrady nebo její části vymezené pro jedlý les. Tak každé patro dostane maximum slunečních paprsků, a přitom jsou blízko sebe, navzájem spolu propojená. Do polostínu a stínu vyšších rostlin můžeme zakomponovat nižší patra z druhů, jež plné slunce nepotřebují, nebo by jim dokonce škodilo.
Sucho a vlhko
Kromě slunce řešíme i vláhu. Pro rozmanité pěstování potřebujeme všechno – sucho, vlhko i zlatý střed. Každý pozemek je přirozeně jiný a má dané určité vlastnosti do vínku. Chceme-li jeho možnosti rozšířit, můžeme pracovat s terénem a vytvářet další mikroklimata. Kopeček nebo suchá zídka vysychá rychleji než prohlubeň nebo příkop, nebo místo ve stínu za velkým kamenem. Menší úpravy zvládneme na zahrádce ručně, nebo s brigádníkem, velké terénní změny provede bagr. Vyplatí se to hlavně na svazích, kde vodu i úrodný humus pomohou zadržet terasy a svejly. Svejl je vodorovný příkop (to jest po vrstevnici), zachycující dešťovou vodu předtím, než opustí díky gravitaci plochu svahu. Ve svejlech které svah protínají se může voda vsakovat a po několika letech se ze suchého neúrodného svahu stává místo vhodné pro jedlý les. Efekt je to značný, mnohem účinnější, levnější a trvalejší než instalace umělých závlah. Ty nedoporučuji vůbec nikomu a nikdy. Vláhu v půdě umíme zadržet mulčem, což je pokryv povrchu půdy organickým materiálem (sláma, seno, listí, kartony, štěpka, štěrk, kůra…). Další a vlastně vůbec nejlepší fintou na vláhu je humus. Humózní živá půda funguje jako houba- nemůže se nikdy promočit moc, je totiž propustná, a přitom má nasáknuto dostatek vláhy v zásobě pro období sucha. Jak dostat humus, život a lepší strukturu do půdy objasňuje minulý díl tohoto seriálu.
Jak navrhujeme výsadbu v jedlém lese?
Nejprve navrhneme kosterní zeleň. To jsou stromy a vysoké keře. Mezi nimi určíme, kudy povedou cestičky, aby smysluplně celou zahradu propojily. Potom k nim naplánujeme nízké keře. Trvalky se dosazují až v dalších letech, ale od začátku s nimi počítáme a necháváme na ně vhodné plochy volnější. Součástí jedlého lesa jsou i záhony se zeleninou, rybníček, květnatá loučka, jedlý trávník, posezení… To vše se na zahradu vejde. Abychom je měli na slunci, které potřebují, naplánujeme tyto prvky na jižní stranu, mezi nízká patra. Užitečné vztahy z okolí nám tady záhonky pomohou pohýčkat, například ochrana proti škůdcům díky dravým broučkům ubytovaným v okolní vegetaci a díky vonným repelentním bylinám v nedalekých výsadbách trvalek. Škůdce je tvor, který po člověku napravuje jeho vlastní disharmonii. Monokultura je škodlivá, příroda tedy vyšle armádu, která ji sežere… proto navrhujeme polykultury!
Kostra jedlého lesa
Hlavními hráči jsou stromy. Lesní stromy lze sázet libovolně blízko sebe a zvládnou to v pohodě nebo si nějak poradí. O nich se ale nyní bavit nebudeme, ty patří do jiné části zahrady. Chceme plodnost, jablka, hrušky, švestky, meruňky, třešně, broskve, moruše, mišpule ale i ořechy a jedlé kaštany (na větších pozemcích). Ovocné stromy, od kterých chceme získávat hojnost potravy, musí mít svůj prostor. Sázíme je tedy tak daleko od sebe, aby se jejich koruny v dospělosti skoro dotkly. Vzrůstné jabloně a hrušně vysadíme 10m od sebe, třešně, ořešáky a kaštanovníky 12 až 15m od sebe. Meruňky kolem 5 až 6m, broskvoně blíže. Záleží na lokalitě – v teplém kraji budou stromy větší než v chladné oblasti a vyšší nadmořské výšce. Řezem se koruna zmenšit nedá, bude stále dorůstat a jen bychom si komplikovali život. Je lépe vysadit na malou zahradu méně vzrůstných stromů a správně daleko od sebe, než je k sobě namačkat a snížit tím jejich plodnost. Trvale zachované prostory mezi korunami jsou pro nás výhodné, můžeme mít i pod nimi bohatší nižší polostinná patra. Píši zde o plně vzrůstných ovocných stromech, pravokořenných (na vlastních kořenech, jak je příroda stvořila – takové se ale nedají koupit, musíte si je vypěstovat), nebo roubovaných na vzrůstných podnožích (ty se dají vyjímečně sehnat). Chudáci na zakrsajících podnožích, na kterých se dnes například prodává většina jabloní, nemají pro jedlý les význam. Kromě malého vzrůstu (neudělají les) mají extrémě zkrácenou životnost a jejich koruna roste disharmonicky. Fáze umírání trpaslíků začíná už po deseti letech, kdy by měl celý ekosystém konečně plně začít fungovat a plodit tak jak má. Stromy tedy musíme zakoupit roubované na semenáčích (poctivé bujné podnože ze semen), nebo, nejde-li odrůda sehnat jinak než na trpaslíkovi, si je zpravokořenit doma. Metodu i důvody popisuji podrobně ve své knize. Propaguji nestříhání a neřezání, stromy mohou růst a plodit úplně volně, když mají ty správné podmínky, prostor a kořeny.
Podsadby, nižší patra
První roky se staráme o blaho dřevin, mulčujeme jim kolem kořenů, dodáváme kompost, chráníme proti okusu zvěří… Když jsou již ujmuté a máme čas pokročit, založíme na vhodných místech ostrůvky trvalek, které nikdy nemusíme kosit, jen občas možná usměrnit nebo přesadit na lepší místo ty, se kterými se napoprvé netrefíme do vhodného společenstva. Tento povrch se stane téměř bezúdržbovým. Důležité je první roky doplňovat stále mulč kolem sazenic trvalek, aby mezi nimy nevyrostl plevel dříve, než ony samy zaplní volná místa (případný plevel vyplejeme). Začneme těmi, které snadno seženeme a jsou nenáročné a zároveň užitečné. Postupně přidáváme. Kde nebudou trvalky, tam můžeme dvakrát ročně kosit cokoliv tam roste, a stane se z toho louka. Kosíme-li níže a častěji, stane se z toho pestrý jedlý trávník, plný léčivých rostlin do čajů i do salátů (sedmikrásky, pampeliška, jitrocel, černohlávek…). Můžeme tato kositelná společenstva i vysít ze směsí – například květnaté louky jsou nejlepší od Planty naturalis. Keříky s jedlými plody sázíme ideálně pospolu, do skupin kolem cestiček, abychom k nim měli přístup. Sluncomilné na slunce, stínomilné do stínu. Například rybízy a angrešty preferují polostín, aronie a kdoulovec slunce.
Láska v jedlé podobě
Jedlý les je vpodstatě největší část ekozahrady, může obsahovat lavičky, altánek, tůňku, kameny, klády, volnější prostory, hustě zarostlá místa… a tam kde klesne úplně k jihu, je místo pro zeleninové záhony smyslných tvarů. Propojíme to s celou zahradou do jednoho celku, ve kterém máme chuť pobývat a hospodařit. Krásné dobrodružství na celý život. Dle mého názoru je to nejsmysluplnější využití zahrady. Péče o ekozahradu nevyžaduje více času než cesty na nákup do supermarketu. Děti i vnuci a pravnuci budou nadšení, protože každé dítě instinktivně preferuje jedlé rostliny před pouze okrasnými. Umožní nám to zažít divokost přírody i s její hojností a láskou k nám, živým tvorům, kteří jsme na ní kompletně závislí. Zdravá potrava = zdravé tělo. Tato rovnice v ekozahradě dostává konečně pravý význam. Až ochutnáte své vlastní výpěstky, přestanete možná produkty z obchodních sítí považovat za jedlé potraviny.
autor článku: Jaroslav Svoboda
O autorovi:
Jaroslav Svoboda se věnuje již přes deset let vytváření a propagaci ekozahrad a rodových statků. Dříve skrze zpracovávání projektů a nyní hlavně formou vedení odborných seminářů pro ty, kdož si chtějí umět v co nejkratší době navrhnout a osadit svou zahrádku či rodinnou farmu sami. Vzhledem k tomu, že žádná škola, kde by se to sám mohl naučit, neexistuje, učil se od přírody v Čechách, na Slovensku i v mnoha dalších zemích světa, poslouchal svou intuici a studoval zahraniční literaturu o permakultuře. Na základě pozorování vytvořil vlastní způsob designování ekozahrad pro české a slovenské klimatické podmínky s původními druhy dřevin a trvalek, doplněných o jedlé nepůvodní a živiny akumulující druhy. Je autorem obsáhlé knihy „Kompletní návod k vytvoření Ekozahrady a rodového statku“ a oblíbených webových stránek www.ekozahrady.com. Společně se svou partnerkou hospodaří na několika hektarech bývalých polí, a budují výukové centrum. Prostor s nimi sdílí dva psi, čtrnáct kachen, sedm slepic a stále více půdních organismů.
Napište komentář