Toto je úvodní článek seriálu o ekozahradách. Rád bych vás hned na začátku upozornil, že jakmile jednou pochopíte a na vlastní kůži ucítíte, jak ekozahrada funguje, a s čím vším to celé souvisí, už není cesty zpět… ke klasickým zahradám a stereotypnímu životu.
Jeden příklad za všechny: když si naplno uvědomíme, že půda sama je celý živý vesmír plný drobných viditelných i neviditelných organismů, milióny a miliardy živých tvorů v každém malém kousku, a že díky nim vzniká úrodný humus, ze kterého rostou rostliny přirozeně zdravé a silné, už nemůžeme jít koupit chemické hnojivo, pesticid nebo herbicid. Zabili bychom tím tyto nevinné tvory, kteří pro nás pracují ve dne v noci.
A naše lidská těla nejsou od životního prostředí oddělená. Škodlivé látky ze vzduchu, spodní vody i zahradní a polní potravy se do nich důmyslnými koloběhy vrací. Kdo si to jednou uvědomí, nechce s tím pokračovat, a nechce už sponzorovat chemický průmysl a provádět další zahradní genocidu, ten je odsouzen naučit se, jak se to dá dělat jinak.
Jak podporovat ty malé, ve dne v noci chroustající, přežvykující a kakající tvorečky v půdě a nejen je. Naštěstí je to celkem snadné a docela zábavné. Ačkoliv pro vás už nebude cesty zpět, cesta vpřed je dostatečně voňavá, chutná, zdravá a dobrodružná, aby se vám po ní líbilo kráčet.
Podle čeho se pozná ekozahrada?
Ekozahrada není žádný nový trend nebo komerční styl k zaujetí znuděné veřejnosti. Ekozahrady v různých formách byly pozemky, které od pradávných dob patřily k člověku a zajišťovaly mu živobytí, léčení a příjemné prostředí kolem obydlí.
Američtí indiáni ještě před příchodem bělochů „zahradničili“ mírným upravováním a „vylepšováním“ lesů a pralesů v místech kde žili. Respektovali ekosystém, podporovali jedlé druhy, vyřezávali ty méně produktivní, sázeli vícedruhové smíšené kultury šlechtěných i divokých rostlin. Příkladem jejich divokých políček je polykultura „tři sestry“, složená z dýní, kukuřice a fazolí (plus různé druhy bujných květin), která i u nás vypadá jako malý prales a všechny rostliny se v ní navzájem podporují.
Bílí kolonizátoři zvyklí na hranatá políčka a zřetelně vyznačené záhony a sady to však tenkrát nepoznali, nepochopili, že indiáni vlastně zahradničí. Na to přišli vědci až mnohem později. Jak tam nyní zahradničí noví obyvatelé asi víte.
Přitom i na našem kontinentu je tradice „babiččiných zahrádek“, skoro u všech stavení kdysi rostly odolné původní a lokální druhy zelenin, obilí i ovoce. Vesnická dřina na polích, pěstování plodin hlavně pro výkrm zvířat, feudalismus a moderní zemědělství, to jsou úchylky z poměrně nedávné historie, které se neosvědčily a je potřeba je v rámci přežití lidstva nahradit něčím zábavnějším a neškodným.
Nevymýšlíme tedy nic nového, jen se vracíme k tomu co je přirozené. Dále to zdokonalujeme pro naše současné potřeby a příroda je opět v roli pomocníka, přítele a rádce.
Ekozahrada se tedy pozná hlavně podle toho, že všechno v ní dává smysl, důraz je kladen na maximální pestrost plodin a minimální potřebu údržby.
Existuje bezúdržbovost?
Úplné nebo aspoň maximální odstranění údržby, tedy bezúdržbovost, lze dosáhnout jen v tzv. přírodní zahradě, kde bychom nechali vše růst a vyvíjet se po svém, poté co to založíme. Získali bychom tím jakousi malou přírodní rezervaci, což může být skvělé, poskytne to ráj živočichům a planým rostlinám, ale většinou na úkor plodnosti a využitelnosti pro nás. Proto jedlé a rekreační ekozahrady určitý pracovní vklad vyžadují, ale ve srovnání s činnostmi prováděnými na klasických zahradách je to mnohem snadnější a zábavnější. Všechny výhody pro živočichy a rostliny navíc v ekozahradě též zůstávají, bez nich by to nefungovalo.
O co se můžeme v začátcích opřít?
Jednoho dne se opřeme o kmeny krásných stromů, které jsme vlastnoručně vysadili. Na počátku však potřebujeme získat informace a nasát zkušenosti od těch, kteří to již dělají. Aby to celé, o čem zde píši, nebyla jen fikce a dalo se to zrealizovat, potřebujeme znát různé metody a finty, kterými přírodu na zahradě nasměrujeme, aby pracovala pro naše potřeby.
Vědní obor, nebo spíše soubor mnoha polidštěných oborů, který se tím zabývá, se nazývá permakultura. Toto slovo znamená trvale udržitelnou kulturu žití na planetě. Permakultura je věda živá, svobodná a ani se nevyučuje v současné době jako samostatný obor na školách. Stále se zdokonaluje a mění, kombinuje mnoho vědních oborů dohromady, není svázána žádnými oficiálními předpisy ani institucemi (naštěstí). Zakládá se na jednoduchých a i pro každé dítě snadno pochopitelných principech harmonického fungování světa, lidí, energií a ekosystémů.
Permakultura se dá uplatnit na každé odvětví lidské činnosti, propojuje různé obory a prvky, protože síla spočívá ve fungujících vztazích. Například stromy nemohou fungovat bez hmyzu, bez zdravé živé půdy, bez ptáků, okolní vegetace a vody. Když některou složku v zahradě, na poli nebo v sadu záměrně či omylem potlačíme, musíme ji nahradit vlastní prací (zalévat, hnojit, hubit, chránit, tvářit se, že je to normální…).
Člověk nebyl stvořen proto, aby byl údržbovým otrokem pro veliké travní koberce, řezané stromy a uvězněná zvířata. Příroda umí růst a žít sama, člověk ji jen musí umět dobře ve svém systému poskládat, založit počáteční harmonii, usnadnit sobě i jí prvotní rozvoj na holé půdě a občas mírně podpořit nebo usměrnit dle svých představ. To je úplným opakem dnešního zahradního a zemědělského boje, který ze všeho nejvíc vyhovuje komerčním zájmům různých korporací. Permakultura a ekozahradní moudra jsou složené ze spousty osvědčených návodů a metod, které každý může používat ihned, kdekoliv na světě. Nicméně hlavním cílem není se všechno naučit a jen to opakovat. Cílem je pochopit základní principy a nad věcmi přemýšlet po svém, logicky a tím pádem ekologicky. Člověk někdy až žasne nad tím, jak jsou věci jednoduché a jak jsme si díky nekritickému přebíraní různých moderních trendů zbytečně komplikovali život.
Ale my chceme okrasnou zahradu!
Ekozahrady jsou božské, mohou kvést a být těmi nejhezčími zahradami, které jste kdy viděli! Krása, která vyvěrá z přírodní harmonie a všech těch přírodních vztahů se nedá popsat. Nedotýká se pouze očí, ale i duše a srdce. Tento směr se nesnaží udělat zahradu takovou, aby vám sousedi záviděli nebo vás kolemjdoucí a příbuzní považovali za slušné a pořádkumilovné lidi díky šablonovitým tvarům jako z reklamy, a betonovému chodníčku bez plevele. Na to se přeci můžete vyprdnout.
Nechte chodníček porůst mateřídouškou a tvary zahrady si dopřejte divoké, k obrazu svému. Zahrada je tu pro vás, aby vám poskytovala své barvy, vůně, zvuky, plody, krásu a klid. Díky pestrým nestříhaným živým plotům můžete mít pocit soukromí. Vegetace složená ze všech rostlinných pater, od nízkých bylin přes keře po stromy vám vytvoří ráj, kterým můžete procházet po důmyslně vymyšlených slunných i stinných cestičkách, kochat se, sklízet jedlé bobulky, lístky, hlízy, květy nebo různé materiály pro tvoření.
Někde má být skryté místo s lavičkou, kam se můžete schovat a odpočívat, meditovat, číst si nebo popíjet zdravé či nezdravé nápoje. Můžete mít i vodní plochu pro rybky nebo na koupání, čištěnou vodními rostlinami u břehů. Hodí se i pestrý kvetoucí trávníček nebo loučka. Nesmí chybět místo pro ohniště, se špalky na sezení, pro setkávání s přáteli, nebo když si chcete s dětmi uvařit kotlíkový guláš z dýně hokkaido, která vyrostla na nedalekém záhonku mezi sladkou kukuřicí. Myslím si, že každý člověk v sobě od dětství nosí touhu takové místo pro život mít. Má to i praktický důvod. Taková větší ekozahrada s úrodnou půdou má potenciál vaši rodinu kompletně uživit, když se proto rozhodnete nebo by ta potřeba někdy z různých důvodů nastala.
Realizace, a kdy nám to vyroste
Hlasuji pro to, abychom si všichni dovolili žít na krásné planetě plné hojnosti, nádherných míst a splněných snů. A až si to dovolíme, vytvoříme na plánku pozemku návrh ekozahrady, tak nám to dá pěkně zabrat na čerstvém vzduchu to vše vysadit a zrealizovat.
Kopat díry, přivážet kompost, slámu na mulčování, tvarovat terén, třeba i bagrem, a cokoliv dalšího si vymyslíte. Můžete se vyřádit, nejsou žádná pevná pravidla, je to celé pořádně tvůrčí! A první dva až tři roky to vypadá celkem vtipně, sousedi asi nebudou věřit svým očím, a je potřeba se o to intenzivněji starat. Pak se karta otočí, a každým rokem víc a víc dostáváte, než vkládáte. Rostlinky se osamostatní, začnou bujet, kvetoucí druhy kvetou, plevel naopak přestává bujet, a zahrada dostává první obrysy. Plody můžete sklízet už druhým rokem, od zmiňovaných dýní, ředkviček až po první rybízy, angrešty a maliny. Čtvrtým rokem plodí už i některé ovocné stromky a za sedm až deset let máte nad hlavou a kolem sebe nádherný jedlý ovocný les.
V tuto chvíli začnete oceňovat, že jste vše dobře naplánovali a promysleli, protože jsou-li koruny vzrůstných ovocných stromů správně daleko od sebe, nemusíte je nikdy stříhat a nic opravovat. V tu chvíli už nemusíte provádět skoro žádnou údržbu, kromě pokosení loučky a sklizně plodů.
Co nesklidíte, o to se postará mlsný bohatý půdní život. Žádný stres z přebytků. O „škůdce“ se postarají jejich přirození predátoři. Na vhodných pozemcích můžeme například ze slimáků udělat pochoutku pro kachny indické běžce a přeměnit ty slizké potvůrky na vajíčka. A máte klid. Tedy pokud se nerozhodnete přikoupit někde pozemky a zase dál sázet (o tom už něco vím).
autor článku: Jaroslav Svoboda
O autorovi:
Jaroslav Svoboda se věnuje již přes deset let vytváření a propagaci ekozahrad a rodových statků. Dříve skrze zpracovávání projektů a nyní hlavně formou vedení odborných seminářů pro ty, kdož si chtějí umět v co nejkratší době navrhnout a osadit svou zahrádku či rodinnou farmu sami. Vzhledem k tomu, že žádná škola, kde by se to sám mohl naučit, neexistuje, učil se od přírody v Čechách, na Slovensku i v mnoha dalších zemích světa, poslouchal svou intuici a studoval zahraniční literaturu o permakultuře. Na základě pozorování vytvořil vlastní způsob designování ekozahrad pro české a slovenské klimatické podmínky s původními druhy dřevin a trvalek, doplněných o jedlé nepůvodní a živiny akumulující druhy. Je autorem obsáhlé knihy „Kompletní návod k vytvoření Ekozahrady a rodového statku“ a oblíbených webových stránek www.ekozahrady.com. Společně se svou partnerkou hospodaří na několika hektarech bývalých polí, a budují výukové centrum. Prostor s nimi sdílí dva psi, čtrnáct kachen, sedm slepic a stále více půdních organismů.
Napište komentář