Dřevostavba – láska na celý život

Bydlíme v ní už devět let. A za tu dobu ji známe jako svoje boty. Víme, v čem je úžasná, v čem nepřekonatelná a kde má svoje slabiny. Sžili jsme se s ní. Obdivujeme ji za to, co umí a přivíráme oči nad tím, kde jsou její nedostatky. Protože ji máme rádi, se vším všudy.

Teď po těch devíti letech chci říct, že to byla skvělá volba a neměnila bych – naši DŘEVOSTAVBU, náš dům z prkýnek, náš domov.

Vlastně už ani nevím, proč jsme se tak před více než 10 lety rozhodli. Snad proto, že to bylo něco nového ( dřevostaveb bylo v ČR v té době jako zrnek máku), snad pro ten materiál, pro rychlost výstavby nebo pro lehkost konečného domu. Neměli jsme jeden pádný důvod. Ale věděli jsme, že zděný dům pro nás nebude a dřevostavba by mohla být skvělá alternativa. Navíc prověřená lety letoucími v Americe, Skandinávii i jinde ve světě.

Byla to správná volba. Neměnili bychom.

A za co mám ten náš dům tak ráda?

1. Je teplý – jsem holka z hor a ještě dnes si živě pamatuju na příchody ze školy, kdy jsem si v umyvadle se studenou vodou rozmrazovala zkřehlé prsty a jak to pekelně bolelo. I když z hor, nejsem žádný otužilec. A tak si nesmírně užívám, že víc jak půl roku chodím doma bosa, bez podlahového vytápění a bez nějakých ohromných vrstev izolace v podlaze. Dřevostavba dýchá teplem. I přesto, že ta naše na první pohled není přiznaná a ze sádrokartonových stěn nám ji připomínají jen stropní trámy v patře. Dům skvěle pracuje se změnami počasí. Reaguje rychle. Když vysvitne na jaře slunko a teploty v noci neklesají pod nulu, není potřeba topit. Teplo, které získá dům jižními okny je dostatečné na jeho vyhřátí. Jasně, není to jen o stavebním materiálu, ale i o izolaci, oknech, rekuperaci. Přesto – příjemné teplo dřeva je všudypřítomné.
2. Je variabilní – když jsme dům postavili, zdál se nám zbytečně velký. Byly taky chvíle, kdy byl příliš malý. Nakonec se těch 145m2 vždycky přizpůsobilo našim měnícím se potřebám. A to díky variabilitě, kterou nabízí. Jediné nosné zdi jsou obvodové, uvnitř je dispozice rozdělena sádrokartonovými příčkami. To nabízí velkou svobodu. V tom, jak se nám rodina postupně rozrůstá, mění se taky účel a využití jednotlivých místností. Pravda, příčky jsme ještě neposouvali, ale je fajn vědět, že to jde.
3. Je subtilní – myslím tím, že nemá zbytečně silné zdi a působí na mě lehkým dojmem. Není těžkopádný, spíš je to takový plující ostrov. Žádná pevnost. A to je pro můj naturel požehnání. Pro někoho by ta lehkost stavby mohla představovat nejistotu ( vždyť to může spadnout – nebo to napadnou brouci……. ty trámky nejsou nijak silné…..). Já se tu cítím skvěle. Můžu se nadechnout.
4. Je šetrný – stavěli jsme náš dům na místě starého domku z padesátých let – zdi byly směsicí cihel, zbytkového materiálu, kamene. Dispozice nevyhovující, orientace vůči světovým stranám jakbysmet. A tak jsme se s ním rozloučili. Nedovedete si představit, co je suti a odpadu z takového malého třípokojového přízemního domečku. Proto jsem ráda, že až někdo za pár desítek let bude (možná – taky doufám, že ne!) likvidovat ten náš, tak si dřevem zatopí, jeden kontejner ( ale ne víc !!) odveze na skládku a bude mít čistý pozemek.

No a taky má svoje mouchy:

1. Je hlučný – lehkost má i svoje negativa. Máme i podlahu v 1. patře z trámů a prken, na nich dubovou kantovku. Krásná práce, lehký strop nad hlavou, ale : nesmí vám nad ní běhat děti…..dupat, skákat, křičet, smát se, výskat. O tom všem víte. Pro toho, kdo leta letoucí usínal za zvuku projíždějícího panelákového výtahu, to není zas až takový problém. Pro někoho, kdo je zvyklý na absolutní klid, to bude peklo.
2. Je někdy teplý až příliš – léto nám někdy opravdu zatopí. Na jižní straně jsou na všech oknech předokenní žaluzie, ale ani to v parných dnech ( nad 30°C) nestačí. U dřevostavby je potřeba je instalovat i na východ a západ. Jen sever můžete vynechat. Proto dodatečně na západní stěně řešíme závěsné dřevěné lamelové předstěny, které v létě stíní. Bez nich si v domě můžeme otevřít studio na bikram yogu.
3. Je strašidelný – když hodně fouká, náš dům vrže. Představuju si, že je jako takový strom ve větru – přizpůsobí se, ohne se, ale nezlomí. Dřevo pracuje a tak i když je bezvětří, někdy slyšíme, jak někde něco lupne, skřípne, zaskučí. Ale není to tak hrůzostrašný. Moji kamarádi mají roubenku a oproti nim je náš dům slabý odvar. Stezka odvahy je u nich každá noční cesta na záchod.

Vlastně jsou to prkotiny. Nic a nikdo není dokonalý. A já to od lidí ani domů vlastně ani neočekávám. Vždyť by to byla nuda.

To, proč mi ten náš dům tak sedí a vyhovuje, je to, že je mi podobný. Má stejnou filozofii a tak podporuje tu moji. Doplňuje mě. Jsem si jistá, že zděný dům by to nedokázal. Nic proti cihle – ale je těžkopádná, křehká a můžete ji rozbít na prach. Dřevo je živé, ohebné a měnící se. A to mě baví.

autor článku : Monika Kořínková